VOLBÁCH V ROCE 2010 ZÍSKALO 16 % HLASŮ.
JAKUB POTŮČEK: Quo vadis, Zlíne
V dějinách české architektury existují tři údobí, kdy čeští architekti "dávali evropské stavební kultuře víc, než z ní v jiných dobách brali". (zdroj: Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995, s. 13.) Poprvé tomu bylo v pozdním středověku za vlády Lucemburků a Jagellonců, na jejichž dvorech působili výjimečně talentovaní architekti, jakými byli Petr Parléř nebo Benedikt Rejt. Podruhé zazářila česká architektura v období vrcholného baroka, kdy Kryštof Dientzenhofer, Jan Blažej Santini a Kilián Ignác Dientzenhofer "v Praze rozpracovávali podněty nejradikálnějšího baroka směru Borrominiho a Guariniho a připravovali tak půdu pro odvážné kreace německého architekta Balthasara Neumanna". (zdroj: Ibidem) A konečně potřetí a naposledy, pomineme-li práce Hubáčkova libereckého Sialu ze šedesátých let minulého století, se česká architektura nad evropský průměr pozvedla v prvních čtyřech dekádách dvacátého století. Progresivní tendence v čele s modernismem a později funkcionalismem nejdříve ovládly Prahu, která po vzniku samostatné republiky přestala hrát výlučnou roli uměleckého, respektive architektonického centra země. Ve dvacátých letech se jím nově stalo i Brno. Špičkové architektuře, která prošla v těchto letech radikální proměnou z dekorativního v ryze utilitární stavitelství se dařilo také v jiných městech – například v Prostějově, počátkem dvacátého století největším moravském městě spravovaném českou radnicí, především pak ale v Hradci Králové a Zlíně.
Obě posledně jmenovaná města, ač se zásadně odlišují, mají mnoho společných jmenovatelů. Předně, Hradec Králové i Zlín se během relativně krátkého období transformovaly z bezvýznamných venkovských obcí v moderní velkoměstská celky. Obě města vyrostla takřka na zelené louce, přičemž byla důsledně koncipována podle přísných urbanistických plánů, které jim i dnes propůjčují kvality, které jiná sídla postrádají. Zatímco Zlín byl rozvržen jako město ve volné krajině, Hradec Králové se naopak měl podle Josefa Gočára, autora jeho urbanistické koncepce, stát městem, do něhož jeho okolní krajina doslova vstupuje. Gočár si povšiml, že díky příznivé terénní konfiguraci vzrostlá zeleň z okolní krajiny přímo podél obou říčních toků vstupuje do města a plynule jím prochází. Proto optimální podobu moderního Hradce Králové spatřoval v rovnoměrném seskupení pěti satelitů kolem historického jádra města, od sebe oddělených zelenými pásy inspirovanými alejemi mohutných stromů. Rovněž v případě Zlína sehrála v jeho urbanistické kompozici jistou roli (oproti Hradci Králové méně příznivá) konfigurace jeho okolní krajiny, umožňující expanzi nové výstavby prakticky jen ve dvou směrech podél toku říčky Dřevnice. Bylo by však naivní myslet si, že prostorové schéma v podstatě pásového města Zlína předurčila nepřízeň jeho svahovité krajiny. Determinovala jej stále dynamičtěji se rozrůstající Baťova továrna, jejímž potřebám byla přizpůsobena i valná většina zlínské výstavby, což se díky rozmachu progresivních tendencí ve stavebnictví (standardizaci a prefabrikaci) projevilo rovněž ve vizuální podobě její nezaměnitelné architektury. Zatímco nový Hradec Králové byl koncipován v duchu tradičního města jako univerzální umělecké dílo, tzv. Gesamtkunstwerk, naopak Zlín můžeme považovat za produkt moderní velkovýroby, skvěle fungující obrovský komponent, v jehož výsledné podobě se a priori zrcadlily zájmy Baťova obuvnického impéria. Díky tomu se stal unikátním jednolitým sídelně-výrobním městským celkem, charakteristickým velkorysostí volného prostoru, přísně geometrickou utilitární estetikou, červeným cihelným zdivem, železobetonovými skelety s modulárním rozpětím 6,15 x 6,15 metru nebo zelenými pásovými okny. Zkrátka ideálem funkcionalistických architektů, který však stojí a bohužel i padá s existencí Baťova podniku. Hradec Králové, který kvůli přestavbě ve vojenskou pevnost v 18. století prakticky žádným průmyslem nedisponoval, vsadil na služby, díky nimž se stal oproti Zlínu méně zranitelným městem plným vzdušných ulic, parků, významných úřadů, škol, kulturních a církevních svatostánků. Zkrátka místem, kde by všichni jeho občané žili šťastně a spokojeně. Po únoru 1948 se z dobře a upřímně míněné starosti (koneckonců zde hledejme etymologický původ slova starosta) stala politická proklamace, kvůli které se mnohá česká a moravská města proměnila k nepoznání. Hradec Králové a Zlín byly urbanistických, architektonických a jiných zvěrstev naštěstí ušetřeny. Naopak, tvůrci, kteří v nich po druhé světové válce působili, pokračovali a dále rozvíjeli odkaz svých předchůdců, byť jejich jména vyslovovat nemohli. Pro Hradec Králové tak například pracovali Gočárovi žáci Josef Havlíček a František Bartoš. Ve Zlíně, účelově přejmenovaném na Gottwaldov, působili talentovaní tvůrci Vladimír Karfík, Miroslav Drofa nebo stále ještě ne úplně doceněný Zdeněk Plesník.
S nástupem normalizace na jaře roku 1969 ovšem nastala, co se kvalitní architektury týče, značná stagnace, kterou dlouho nedokázala prolomit ani změna politických poměrů v listopadu 1989. Nedivme se proto, že v obou městech, z nichž Zlín měl na dobré architekty přeci jenom větší štěstí (Ivan Bergmann, Svatopluk Sládeček), se třeba pietních rekonstrukcí nejvýznamnější památky moderní architektury (Městské muzeum od Jana Kotěry v Hradci Králové a Správní budova Baťova koncernu, známá "jedenadvacítka" od Vladimíra Karfíka ve Zlíně) dočkaly až po roce 2000. Taktéž na nové špičkové architektonické dílo kvalitativně souměřitelné s nadprůměrnou produkcí z prvních čtyř desetiletí 20. století si obě města musela nějakou dobu počkat. Hradec Králové takové dílo získal v budově Studijní a vědecké knihovny od architektů z pražského ateliéru Projektil před dvěma roky a Zlín koncem letošního září. Dostáváme se tak k jádru věci, problematické realizaci zlínského Kulturního centra od architektky Evy Jiřičné. Právě tak byla totiž stavba, která je součástí komplexu dvou budov, v médiích prezentována – jako architektonický unikát nebo futuristická a odvážná architektura. Dříve než dospějeme k tomu, zda takovouto architekturou zlínské centrum je, či nikoliv, nahlédněme do její historie. Sporným se komplex jeví již od samého začátku, neboť nevzešel z transparentní architektonické soutěže. Smutnou pravdou je, že architektonické soutěže, které jako jediné přinášejí optimální řešení, se u nás na rozdíl od Západu prakticky nevypisují, z čehož je zřejmé, že projekt areálu byl Evě Jiřičné zadán přímo z ruky. To, že město prostřednictvím primátorky Ireny Ondrové architektku Jiřičnou vyzvalo, jistou logiku má. Eva Jiřičná je zlínskou rodačkou a dcerou jednoho z mnoha projektantů někdejšího Baťova koncernu. Podle mého názoru tkví skutečný důvod přímé volby architektky Jiřičné jinde. V jejím zvučném jméně, které, povšimneme-li si načasování otevření kulturního centra krátce před komunálními volbami, bylo přeci jenom politicky využito. Na tom však bohužel není nic neobvyklého, poněvadž k podobným účelům byla architektura zneužívána snad odnepaměti. Na druhé straně ovšem často symbolizovala ušlechtilé ideje, přinášela morální poselství nebo reprezentovala úspěšné selfmademany a moderní demokratické státy, jakým meziválečné Československo, které se s progresivní architekturou ztotožnilo a přijalo ji za svou, bezpochyby bylo. Neodpovědné ale bylo svěřit tento projekt do rukou autorky, kterou na místo velkých realizací proslavily architektonické detaily a okázalé interiéry nočních klubů, barů a luxusních butiků v kosmopolitním Londýně. Zkrátka ať chceme nebo ne, Evě Jiřičné se velké a komplikované architektonické úkoly řešit nedaří. Uvědomíme si to při detailním studiu jejích velkých staveb jako pražského hotelu Josef nebo zlínského Univerzitního centra. Z těchto staveb, především pak z jejích v podstatě nezajímavých exteriérů, vyzařuje značná dávka bezradnosti, kterou autorka vždy maskuje make-upem sestávajícím z množství kovových a skleněných prvků, nejčastěji různých slunolamů a markýz. Bez nich ale ztrácí její stavby punc exkluzivního díla a stávají se z nich vlastně nezajímavé pozdně modernistické budovy s vzezřením architektury, která je již čtyřicet let za svým horizontem. Nedivme se potom, že v tolika lidech, kteří se o moderní architekturu alespoň trochu zajímají, pak asociují československou architekturu sedmdesátých let minulého století. Princip překrývání, který u Jiřičné funguje obdobně jako nošení šperků, je ještě více zřejmý u vedlejší "neokubistické" koncertní a kongresové haly. Svým natočením vůči univerzitní budově má, jak jsem se dočetl, evokovat půdorys Gahurových škol, zbořených koncem 80. let. Budiž, alespoň nějaká narážka na typickou zlínskou architekturu, i když ve značně abstraktní formě. Část poměrně předimenzované koncertní síně opět obepíná okázalá (na základní údržbu nesmírně náročná) dekorativní stěna z oceli a skleněných cihel (luxfer), za níž se skrývá neinvenčně pojatá část oválného tělesa koncertní haly. A podobně je pojaté nesmyslně komplikované zastřešení budovy. Bohužel ani to z předimenzované stavby s osmi sty místy žádnou odvážnou ani futuristickou architekturu nedělá. Představuje spíše jeden z mnoha proudů globálního mainstreamu, který se hodí do jakéhokoliv města na světě, přesvědčivě však ne do Zlína, který takovou architekturu jen těžko unese. Podle mého názoru ztělesňuje úplnou negaci všech principů, které zlínskou architekturu Baťovy éry činí jedinečnou a unikátní. Protože areál již stojí, nezbývá než se s jeho existencí smířit. Je ale k politování, že obrovské finanční prostředky nebyly vynaloženy k získání a formou dnes hojně využívané konverze k obnově někdejší Baťovy továrny, srdce města Zlína. Průmyslové objekty totiž díky svému prostorovému a konstrukčnímu řešení, na rozdíl od Kulturního centra Evy Jiřičné, nabízejí takřka neomezený potenciál, vhodný prakticky pro jakékoliv nové a smysluplné využití. Z živořící továrny se tak mohlo stát nové, životem tepající velkoměstské centrum. Co Zlín i Hradec Králové, jejichž architektonické a urbanistické kvality nezpochybnitelně prověřil čas, potřebují, je ještě důslednější ochrana a péče o unikátní dědictví, které ale musí být v obdobném duchu ještě dále rozvíjeno. A to dokáže jen špičková architektura, která ctí kontext, respektuje místní hodnoty a tradice, což je v případě obou měst architektura v prvé řadě účelná a ušlechtile prostá. Pokud však bude vedení města projekty novostaveb nadále z ruky zadávat architektům, v nichž se shlédlo (v případě Evy Jiřičné jsou ve hře již další dva projekty), a ignorovat institut veřejné architektonické soutěže, potom nechť si na řečnickou otázku Kam kráčíš Zlíne? odpoví každý sám.
Jakub Potůček
historik umění
V Olomouci dne 10. 10. 2010
